6. 9. 2017

Jak se neztratit ve vlastním životě

Brandi Redd
Čas od času na mě přijde pocit, že jsem se ztratila. Že jsem sešla ze své cesty a už nejsem sama sebou. Ještě častěji mě takové pocity přepadají v době shonu, stresu a povinností, kdy si to nemám čas každý den připomínat.

Získala jsem dávku inspirace, nechala se chytit múzou... a napsala všechno, co mi pomáhá neztratit se. Vše, co některé věci v mém životě vysvětluje a já si jejich smysl budu muset občas připomenout, až zapomenu, proč to vlastně dělám. A zároveň jde o vše, co se mi bude hodit ve školním roce. Letos už septima...
..............................................................................................

Káva po ránu | Je třeba začít hned od začátku - mám ráda rituály (nikoli rutinu). Ranní rituál ve formě zapnutí kávovaru a vypití horkého šálku kávy dá mé hlavě vědět, že začíná další den.

Obklopovat se lepšími lidmi, než jsem já | Věřím, že platí pravidlo, že pět lidí, se kterými trávíte nejvíce času, tvoří to, kým jste vy. Austin Kleon ve své knize Kraď jako umělec píše o tom, že by člověk měl v každé místnosti najít nejtalentovanější osobu a inspirovat se od ní, vést s ní rozhovor, přiučit se. Pokud jste nejtalentovanější vy, je načase změnit místnost. Já, protože tak úplně nevěřím na talent, bych se inspirovala od těch nejcílevědomějších lidí, od těch, kteří jsou na podobné cestě dál. A pokud takové lidi nemáte ve svém životě, na internetu jich budou tisíce.
Příkladem může být například cvičení, pokud je to to, co vás baví a zajímá. Ať už v posilovně nebo na cyklostezce, pokaždés se najde člověk, který udělá více kliků nebo uběhne více kilometrů.  A je to právě on, kdo vám může ukázat, jak daleko je vůbec možné se dostat. 

Čtení už nemá místo v kalendáři | Čtení je pro mě stále jedna z priorit, ovšem místo toho, abych si na něj přímo vyhrazovala čas, zkrátka čtu všude, kde se dá. Primárně v autobuse, protože jen taková cesta do práce a z práce mi dá dohromady 60 minut času. Kousek ráno při snídani, kousek při volné hodině ve škole, pár stran při čekání na poště a najednou je člověk dál. 

Annie Spratt
Lodní deník, notes a tužka a taky trocha umění | To je další, co jsem si ukradla od Austina Kleona. Více méně jde o to, aby si člověk každý den napsal alespoň to nejdůležitější, co se za ten den stalo. Je důležité dívat se dopředu, ale i za sebe. Zapsat si, kde člověk byl, na čem pracoval, jakou knihu četl, s kým a na čem byl v kině. Taky s sebou všude beru zápisník a tužku, abych si mohla zapsat všechny nápady a vše, co mě inspirovalo. A občas kreslím.
Z toho všeho pak lze vytvořit jistou formu umění. Občas za deset minut a občas z toho vznikne projekt na pár měsíců.

Naučit se proškrtávat | Brát inspiraci a ukládat si nápady jsou dvě různé věci. Inspiraci člověk může brát doslova v čemkoli, ale je dobré ukládat si jen to nejlepší. Stejně tak toho člověk často hodně vytvoří, ale ne vše je určené k tomu, aby se práce poslala do světa.

Těšit se na Vánoce (skoro) | Osvojila jsem si systém odškrtávání políček v kalendáři pokaždé, když splním všechny úkoly na daný den. A vždycky si říkám, že je to jako odškrkávání dní do Vánoc, akorát teď odškrkávám dny, kdy jsem se posunula dál. Když to člověk párkrát vydrží, začne se tvořit řetěz a mezi cíle se přidá jednoduché nepřerušit ho.

Inspirace a kreativita přijdou vždycky, když je hlava plná | Nápady zkrátka přicházejí, když je člověk venku, mezi lidmi, občas ale i při umývání nádobí a ty nejlepší nápady přijdou, když se učím češtinu. Takže je fajn být vděčný za svůj plný to-do list, za to, že i když člověk dělá něco, co ho přímo nebaví, stále si z každé situace může něco vzít. Když odejdu z domu v sedm ráno a vracím se v osm večer, přicházím s hlavou plnou nápadů.

A jinak samozřejmě přeji všem studentům úspěšný rok!

10. 8. 2017

Červenec a nečekané radosti, které přinesl

Červenec byl měsícem objevování skvělých míst, získávání nových zážitků a krásných přátelství. Byl to měsíc, kdy jsem poprvé v životě fungovala sama za sebe v jiné zemi, což mi dalo spoustu lekcí do života, ale především jsem se přesvědčila, že jsem něčeho takového schopná.

V červenci jsem jela na dva týdny do Španělska k ženě, kterou jsem poznala dva dny před odjezdem. Možná to zní zvláštně, ale je tomu opravdu tak. Celý ten nápad vznikl na začátku července, o pár dní později byly koupené letenky a pak zkrátka přišlo datum 13. 7. 2017 a já jsem odletěla. 

Aby to ale neznělo tak dramaticky, ta žena je Britka, žije v krásném španělském městě jménem Javea a učí angličtinu. Bylo to něco jako jazykový pobyt, pět hodin angličtiny denně, kdy jsme seděly v její kanceláři, a jelikož jsem u ní i bydlela, mluvila jsem s ní i po zbytek dne. Je to zvláštní, ale vůbec jsem se nebála, když jsem odjížděla. Neměla jsem strach z toho, že vlastně vůbec neznám člověka, ke kterému jedu, protože nakonec jsme přeci všichni jen lidé a zas tak moc se nelišíme. Pohled na život může mít každý jiný, ale pro ty úplné základy stačí špetka zdvořilosti a člověk vyjde s každým. A byla to pravda - z učitelky se stala kamarádka a seznámila mě i se svými kamarády, se kterými jsem stále v kontaktu.

Nakonec to ale více než o angličtině bylo o poznávání - jak Javey, tak sebe sama. Tamní život mi nepřišel diametrálně odlišný od života tady ve Zlíně, ale mně došlo, že ačkoli lidé žijící v Javee nemají ani v nejmenším více, než lidé tady, působí šťastněji. Z ničeho nedělají vědu a žijí jednoduše, nemají problém se s někým začít bavit jen tak, i když ho neznají. A hlavně si nestěžují, jsou rádi za to, co mají. Tento pohled na život jsem si začala rychle osvojovat a najednou to byly nejšťastnější dny v mém životě. 

Z Javey a španělské kultury obecně jsem byla okouzlená a celé to kouzlo jsem si přivezla i sem. Pro někoho to možná zní naivně a to respektuji a chápu, protože před pár měsíci bych to cítila stejně. Možná je to létem a možná to časem vyprchá, ale teď v sobě nosím kousek toho, co jsem se naučila ve Španělsku:

Že k radosti toho není potřeba mnoho. Někdy je to zkrátka chvilka času, kdy si člověk lehne na trávu a otevře knížku, nebo jen zavře oči a naslouchá tichu. Nebo rozhovor s "cizím" člověkem bez nějakého speciálního důvodu. Nebo čistý vzduch po dešti. Hezký film. Dobrá káva. Jízda na kole při zapadajícím slunci, jako jsem to zažila právě včera. A i v ty nejčernější dny jde najít jedna taková maličkost, protože radost nemusí stát žádné peníze, nemusí k ní být ty nejlepší podmínky a nepotřebuje k ní nikoho jiného

Že člověk opravdu jednoho dne potká lidi, kterým na něm bude záležet. Možná nikoho takového nezná teď a proto tráví čas s lidmi, kteří si ho neváží. Ale jednoho dne přijde člověk, díky kterému si uvedomí, že mít takové lidi v životě je zbytečné. Že stačí i jeden dobrý přítel.

Že žít je jednoduché. Chceš něco? Pracuj pro to, zvaž své možnosti a dělej zkrátka vše, co můžeš. Máš někoho rád? Řekni mu to. Nelíbí se ti, jak se k tobě někdo chová? Projev se. Máš v někom opravdového přítele? Važ si toho přátelství a starej se o něj. Protože to je docela vzácné. 

Že teď je ta nejlepší doba být otevřená každé příležitosti, která se může naskytnout. Zkoušet i věci, které bych sama od sebe nezkusila. Nebo třeba jít ven s lidmi, se kterými jsem se nikdy tolik nebavila. Jak jinak se člověk může poznat? Jak jinak zjistím, co skutečně chci?

  

Možná se tomu někdo zasměje a půjde dál. Vůbec mi to nebude vadit. Není to nic víc, než pár mých pocitů, které jsem měla potřebu předat dál. Po několika letech, kdy jsem občas měla problém najít jedinou věc, která by mě dělala šťastnou, teď nevím, co mě dělá šťastnější víc, a je to všechno jen změnou pohledu. 

Doufám, že si užíváte krásné léto a ve chvílích volna nabíráte energii. Spousta z nás ji bude už brzy (s příchodem září) potřebovat. :) 

16. 3. 2017

Borrowathon | TBR

V termínu od 19. do 26. března se koná readathon, jehož úmyslem je číst pouze půjčené knihy. Tento nápad se mi líbil tak moc, že jsem se rozhodla zapojit. Dnes vám ukážu knihy, které v tomto týdnu budu číst, a snad někoho inspiruji, aby se taky zapojil!

Jak už to v readathonech bývá, jsou zde i výzvy. Neúčastním se všech, většinou si spíše sestavím knihy dle svého a pak zjišťuji, zda se do nějaké kategorie hodí. Občas je to ale příležitost přečíst si něco, co běžně nečtu. Knihu, která se odehrává v knihovně (což byla jedna z výzev) jsem bohužel nenašla, protože znám jen jednu a tu už jsem četla. Ale takové výzvy přečíst si grafický román se zúčastním ráda, protože je jinak nečtu. :)


1. Kniha od autora, od kterého jsem ještě nic nečetla
Pro tuto výzvu jsem se rozhodla vybrat knihu Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové. O autorce jsem nikdy předtím neslyšela, ale na její knihu jsem slyšela jen samé dobré recenze. Nevím, co od ní čekat, ale těším se na ni. Je psaná deníkovou formou, což mi přijde zajímavé.

2. Grafický román nebo komiks
Měla jsem původně v úmyslu přečíst si Sojčáka nebo Slaďák, na které se chystám už dlouho, ale ani jeden z nich nebyl v knihovně volný. A tak jsem nakonec sáhla po komiksu Zátopek, na který se také velmi těším. Emil Zátopek je jeden z těch lidí, díky kterým jsem hrdá na to, že jsem Češka. Navíc mě baví běhání. :)

3. Kniha s obálkou zbarvenou do mé oblíbené barvy
Moje oblíbené barvy jsou modrá a zelená. Vyšlo mi to tak hezky, že obě dvě tvoří obálku Hemingwayova Pohyblivého svátku, který bych si tak jako tak přečetla. Na Pohyblivý svátek se těším ze všech knih v mém TBR nejvíce, takže si ho pravděpodobně přečtu hned na začátku.

A nakonec si na seznam přidávám knihu, která nesplňuje žádnou výzvu, ale stejně bych si ji ráda přečetla. Ze třech Murakamiho krátkých povídek, kam patří také Podivná knihovna a Spánek, je Útok na pekárnu poslední, kterou jsem ještě nepřečetla. Je krátká a moc se na ni těším, navíc bude ideální na odlehčení mezi delšími knihami, stejně jako komiks Zátopek.

Toto množství knížek je pro mě úplně akorát. Běžně nepřečtu více než jednu nebo dvě knihy týdně, takže teď mám čtyři, z toho jednu velmi krátkou a jeden komiks. Těším se, jak bude readathon probíhat a určitě bych se ráda ozvala ještě v průběhu příštího týdne, jak se mi se čtením daří. 

A co vy? Zapojíte se? Pokud ano, určitě mi napište do komentářů, jaké knihy plánujete číst.
Mějte se hezky!

15. 3. 2017

Bábovky | recenze

Bábovky obletěly všechny blogy a sociální sítě, všude na ně byla reklama a všichni blogeři, se kterými máme obvykle podobné názory na knihy, je nadšeně recenzovali. Ačkoli jsem si je nejdříve nechtěla přečíst, nakonec jsem jim také podlehla a knihu si pořídila. Teď se ale divím, proč si právě tato kniha zasloužila tolik pozornosti.


Bábovky - sbírka příběhů dvanácti žen, které každá prožívají něco úplně jiného. Jsou od sebe odlišné věkově i jejich postoji k životu, navzájem jsou ale určitým způsobem propojené, některé se znají a některé jsou si velmi blízké, ale samy o tom neví.

Radka Třeštíková, autorka knih To prší moře a Dobře mi tak, má velmi specifický styl psaní. Bábovky byly první knihou, kterou jsem od této autorky přečetla, a tak jsem byla ze začátku překvapená. Píše v dlouhých souvětích, zároveň v nich ale nejde do hloubky a věty působí velice jednoduše, možná dokonce odbytě. Díky tomu se kniha lehce čte a i přes svých 320 stran jsem ji měla během dvou dnů přečtenou, avšak nepřinesla mi nic víc, než jen odpočinkový příběh. Vybrat si hned dvanáct hlavních postav podle mě nebyl úplně nejlepší nápad, protože tak na každý příběh zbyde asi dvacet pět stran, což je v tomto případě příliš málo na to, aby se vám příběhy zaryly pod kůži nebo vám dokonce něco předaly.

12. 3. 2017

3 | Pondělní čtení - tentokrát v neděli | 7 krátkých recenzí

Měla jsem předepsaný celý odstavec o tom, proč jsem nepsala. Nakonec mi došlo, že je to zbytečné. Teď mám chuť psát, tak píšu. Moje nálada je proměnlivá jako aprílové počasí, které brzy přijde, a tak nedokážu zaručit, že tento článek opět nebude na dlouhou dobu poslední.

Zjistila jsem, že raději než do rozsáhlých recenzí se teď začítám do článků, kde je shrnuto několik knih v krátkých recenzích. Je to podobné, jako videa typu wrap up nebo například videa od Kuby z Book's Calling, která mám úplně nejraději. 

Za běžných okolností by pro mě nebylo příliš smysluplné takové články psát, protože - když se daří - čtu okolo čtyř knížek měsíčně. A v posledním půlroku to bylo ještě míň. Jenže teď jsem nemocná. A tak, ačkoli je teprve jedenáctého, mám přečteny čtyři knihy, což je u mě asi nový rekord. 

Moji čtecí aktivitu také zvyšuje výzva, kterou jsem vyzvala sama sebe. Jedná se o malý úkol: přečíst každý den v březnu padesát stran z knihy. Pro mnoho čtenářů - a zvláště pak jistě těch, kteří o knihách navíc i blogují - to může být úsměvné, pro mě to je ale výzva v pravém slova smyslu. Posledních pár měsíců jsem četla sotva padesát stran týdně. Zatím ale musím říct, že nemoc jde s výzvou ruku v ruce a s tou spoustou času, kterou teď mám, čtu jako o závod. Myšlenky na to, že se taky jednoho dne budu muset začít učit, zatím vytěsňuji daleko do mysli a nahrazuji je starostmi o osudy postav. A náramně si to užívám.

Krátké shrnutí knih, které jsem za poslední dobu přečetla